AKTUALITY

Mých devět let na základce jsem si moc užila. Ve škole je úžasná atmosféra a super kamarádi. Na škole se organizuje spousta kroužků, díky nim může každý najít, co ho baví, a dokonce i objevit skrytý talent a ten dále rozvíjet. Nebýt divadelního kroužku, asi nikdy bych se neodvážila vystupovat před lidmi. Práce ve školním parlamentu mě naučila, jak projevit svůj názor. Během studia jsem se účastnila mnoha soutěží a projektů, které mě naučily nebát se, pracovat v týmu a navzájem si pomáhat. Učitelé nás vždy podporovali zejména v době koronavirové, když jsme se museli učit distančně. Naučili nás pracovat samostatně, dívat se na svět s nadhledem a nevzdávat se. Chtěla bych jim poděkovat, že nás podporovali a neztráceli s námi trpělivost.

Jsem ráda, že jsem mohla na této škole být, a věřím, že mě připravila na budoucí život. Přeji všem dětem, které jdou nebo již jsou na základce, aby se zde cítili tak dobře, jako já. 

,,Je v pořádku něco nevědět, ale není v pořádku nesnažit se.’’ 

Tuto větu jsem si ve škole četla každý den. Nevím, kdo ji řekl jako první, možná to byl náš pan učitel. Nevím ještě hodně věcí, ale jedno vím jistě už teď. Je pravdivá a já ji už nikdy nezapomenu. Stejně tak, jako nikdy nezapomenu na červenou školu. Prožila jsem v ní devět let, a to je hodně času. Stala se součástí mého života. Někdo by řekl, že je to normální škola. Ne, pro mě není. Je to neobyčejná škola. Poznala jsem díky ní spoustu skvělých lidí. Ať už to byli mí bezvadní spolužáci nebo přátelští učitelé. Červenou školu netvoří její cihlová budova, jak by se mohlo zdát, ale inspirující lidé. Tvoří ji všichni žáci, kteří do ní chodí a kteří dokáží držet při sobě. A v neposlední řadě učitelé. Učitelé, kteří nás všechny inspirovali, kteří byli a jsou nám všem ochotni kdykoli a s čímkoli pomoci a poradit. Vždy nás dokázali podržet a my se o ně mohli v klidu opřít a důvěřovat jim. Dali mi spoustu příležitostí rozvíjet se. Díky nim jsem třeba zjistila, jak náročná, ale zároveň důležitá je komunikace a spolupráce v týmu. Měla jsem možnost zúčastnit se mnoha nejrůznějších soutěží, které mě hodně posunuly. Všechno, co jsem za těch devět let udělala, mělo nějaký smysl. Možná to tak nevypadá, ale je to tak. Zároveň to však nebyly roky jenom o učení a poznávání nových věcí. Užili jsme si během nich spoustu zábavy, protože bez té by to nebylo ono. Odnáším si z těch let hodně zážitků, některé vtipné, jiné zase smutné (bez těch to nejde). Dobré je na tom to, že ty veselé o hodně převládají. Chtěla bych za to všechno mockrát poděkovat. A protože je mým oblíbeným předmětem matematika, nemůžu si nakonec odpustit jednu rovnici…

2 ,,Dvojka’’ bez té by to nešlo 🙂 

+

3 Tři patra krásného, moderního a příjemného prostředí červené školy

+

5 Pět dní v týdnu…

+

9…devět let jsme chodili na naši červenou školu.

+

x Třída plná spolužáků, a hlavně skvělých přátel

+

y Pedagogický sbor inspirujících učitelů

=

Nekonečně mnoho krásných zážitků, na které nikdy nezapomenu!

Jako absolventka 2. základní školy U Školek v Litomyšli mužů říct, že jsem opravdu vděčná, že mě moji rodiče dali zrovna na červenou základku. A ještě víc vděčná jsem právě této škole a všem skvělým učitelům za to, jaké zkušenosti a skvělé příležitosti mi poskytli. Opravdu, už od prvního stupně jsem měla možnost se rozvíjet v divadelním kroužku a vydovádět na kroužku vybíjené nebo tance. Na druhém stupni už za mnou paní ředitelka začala chodit se spoustou soutěží, které mi otevřely neskutečně mnoho dveří a naučily mě zvládat trému a stres, který je v životě častý. Rozhodně velký stres jsem prožila na Prezentiádě, když na nás vybalili, že za hodinu si máme vymyslet a odprezentovat prezentaci, všichni jsme na sebe zírali s vykulenýma očima, ale postavili jsme se k tomu čelem a díky zkušenostem ze školy jsme skončili 3. v republice! V soutěži Post Bellum jsme měli možnost vyslechnout a zpracovat projekt o pamětníkovi, který zažil pro nás neuvěřitelné okamžiky za sametové revoluce. Toto je jenom troška z toho, jaké soutěže mi škola nabídla. Bohužel jsme se v osmé a deváté třídě museli učit distančně, což ale naše škola zvládla opravdu na jedničku a i s úsměvem na tváři, když si někdo zapomněl vypnout mikrofon a měli jsme domácí koncert. Když jsem se dozvěděla, že se na přijímačky musím připravovat on-line, trošku jsem se rozklepala, ale jak říkám, ještě že máme tak ochotné učitele, kteří si na nás udělali čas i ve svém volnu, aby nám vysvětlili látku. Samozřejmě nesmím zapomenout na svoji milovanou třídu. Jako třída jsme se OBČAS ocitli v nějakém problému, takže kdykoliv se ve škole rozkřiklo, že se něco stalo, každý vždycky věděl, že to byla 9.A, ale vždycky jsme to nějak vyřešili. Kolektiv nebyl taky zrovna sjednocený, ale jakmile přišlo na nějakou akci, všichni jsme si k sobě sedli a skvělé nápady se jenom hrnuly. Je opravdu skvělé vzpomínat na těch 9 let, které bych si lépe nemohla představit. Chtěla bych upřímně poděkovat všem, kteří se na mé cestě celou základkou podíleli, a věřím, že ten, kdo na červené je, a nebo ji už vyšel, má stejný názor, že červená základka je proste ta nejlepší. DĚKUJU.

Na téhle škole jsem strávila začátek své životní cesty, tak Vám o tom něco povím.

Už od školky jsem byla s kolektivem, se kterým jsem se cítila jako doma, i když jsme spolu ze začátku neměli dobré vztahy. Byla jsem holt o trochu jinačí a hlavně intenzivní, co se týče emocí. Což jsem stále. Druhou rodinu pak doplnil člověk, bez kterého by to nešlo. Náš asistent, který se pak stal třídním učitelem naší 3. B, pan učitel Jan Coufal. Pomohl stmelit kolektiv dětí, které spolu nebyly úplně kamarádi.

Škola mi dala možnost skamarádit se s ostatními lidmi a zapojit se do některých projektů. Když zavzpomínám na distanční výuku, tak mě v některých předmětech „profackovala“ a někdy mi zase ulevila, protože jsem měla více času se na věci připravit. S kamarády jsme si volali, zahráli nějakou tu hru, nebo spolu dělali úkoly, když jsme je nechápali. Problém je v tom, že se dost podepsala na vztazích ve třídě. Někteří mi prostě najednou byli cizí, protože jim bylo všechno jedno. Řeči jako: Už se těším, až vypadnu,“ od lidí, se kterými jste si hráli a prožívali spolu zážitky, dost zabolí. Mrzelo mě to, ale zabývat se koncem, který teprve přijde, mi v tu chvíli nepřišlo vhodné. Proč smutnit pro něco, když to máte pořád u sebe? A tak jsem si ty poslední dny opravdu užila.

S většinou učitelů jsem si moc ráda povídala, přišlo mi fajn, když se zajímali o věci, které zajímají nás dospívající. Proto jsem některé z nich vnímala spíš jako přátele, ke kterým samozřejmě chovám obrovský respekt. Chtěla bych ještě jednou říct velké Děkuji za úžasné vzpomínky, přátele a za to, že mám přehled o všelijakých věcech. Nemusím vše zvládat perfektně, na něco určitě zapomenu, ale všestrannou vzdělanost v životě využiju.