Tak mám za sebou setkání s panem senátorem a předsedou školské komise Svazu měst a obcí Davidem Šimkem. Sešel se s řediteli a starosty, aby nám osvětlil, na jaké změny se máme ve školství připravit. A bylo to povídání vskutku neveselé, nemůžu se zbavit pocitu, že jde o další destrukci našeho školství. Pokud bych byla příznivcem různých konspiračních teorií, napsala bych, že nevzdělaným lidem je snadnější vládnout. Věřím, že takto nikdo neuvažuje, navrhované kroky ale vzdělanosti a celkové kvalitě našeho školství podle mého názoru rozhodně nepřispívají.
Obávám se, že většina lidí už rezignovala a raději nesleduje tu negativní smršť zpráv, vůbec tedy netuší, jaké kroky vláda se školstvím plánuje, a hlavně jaké následky to nám všem do budoucna přinese. Nemohu nečinně mlčet a jen přihlížet, nemohla bych si pak sama sebe vážit. Proto přemýšlím, co mohu jako jednotlivec udělat. Snad aspoň informovat širší veřejnost o tom, co se chystá. Třeba se najde dost lidí, kterým nebude osud našich škol lhostejný a začnou se ozývat. Ze zkušenosti vím, že když se spojí síly, dá se dosáhnout i toho, co se zdálo nemožné. Třeba se vše ještě podaří zvrátit.
A o jaké kroky konkrétně jde?
1/ Prvním bodem je přesun financování nepedagogických pracovníků a peněz na školní pomůcky a vzdělávání pedagogů ze škol na zřizovatele, ten považuji za nejméně závažný, i když z mého pohledu zcestný.
Běží kolem toho diskuse v médiích už delší čas, školy proto nyní dostaly rozpočet jen do srpna a pan senátor naznačil, že není jisté, jestli vůbec obdrží peníze na další měsíce v avizovaném objemu. To už závažné je.
Proč o to vláda tak usiluje? Argument pana senátora, že s navýšením PH školy (tedy např. půlením hodin či výukou v tandemu) stoupaly výdaje státu, protože se navyšoval počet odučených hodin, je pochopitelný. Je opravdu nešťastně nastaveno, že s tím navyšovali i limity nepedagogických pracovníků, což nemá logiku. Když zapojíme zdravý selský rozum, dojde nám, že paní uklízečka uklidí třídu za stejný čas, ať se tam odučily čtyři hodiny, nebo osm, není pro ni tedy třeba delší pracovní doba nebo nábor dalších pracovníků.
Místo složitých převodů na zřizovatele by však úplně stačilo změnit systém financování nepedagogických pracovníků na původní, tedy podle počtu žáků, ne podle počtu odučených hodin. Bylo by to snadné řešení a stát by ušetřil, což potřebuje. Pan senátor mi potvrdil, že by to sice bylo řešení, ale vláda se prý už rozhodla pro cestu převodu. Není snadnější, není lepší, tak proč? Nemůžu si pomoci, tuším v tom nějaký skrytý záměr.
2/ Dalším krokem, který podle mě není šťastný, je spojování mateřských a základních škol v jedné obci, pokud nedosahují počtu 180 žáků.
Žijeme v menším městě, kde bylo naší velkou výhodou rodinné klima našich škol. Usilujeme o něj i v počtu čtyř set žáků, snažíme se, abychom se všichni znali, abychom věděli o svých radostech i starostech, snažíme se zachytit každý problém a poctivě ho řešit. Jak mám jako ředitelka zajistit rodinné klima u mnohem většího počtu lidí, navíc rozmístěných na více pracovištích po městě? Zvládneme být oporou všem, kteří to budou potřebovat? Za poslední roky vnímám veliký nárůst počtu žáků, kteří potřebují podporu, pomoc psychologa, ubližují si, občas se neobejdou bez psychiatra. Někteří nejsou ani schopni docházet pravidelně do školy. Obávám se, že obzvlášť na tyto žáky bude mít spojování neblahý účinek, stanou se anonymní částí obřího celku.
3/ A třetím problémovým krokem je plánované velmi výrazné omezení odkladů povinné školní docházky, dosáhnou na něj jen výjimky s velkými zdravotními problémy.
Paní učitelky prvních tříd přesně vědí, jak to vypadá, když nastoupí do školy nevyzrálý prvňáček. Pláč, polehávání na koberci, zoufalé tisknutí své hračky, smutek, nechuť se učit, neúspěch, trauma… to jsou slova, která mne napadají. A samozřejmě i nechuť chodit do školy, bolení bříška – o tom by zase mohly povídat maminky. Copak nikomu nedochází, jak těm dětem ublížíme? A další otázkou je – jak se při tom mají ostatní učit? Těch dětí bude v každé třídě několik! Alespoň naše škola mívala i kolem dvanácti odkladů za školní rok. Podle pana senátora se na to školy pod vedením NPI připraví. Bude třeba praktikovat individuální přístup. O to se přece snažíme už dlouho! Potřebují ho totiž také děti s poruchami i děti nadané. Jak to ale budeme dělat, když vláda zároveň v novele plánuje schválit, že bude moci měnit PHmax, tedy že bude mít páky na to, aby byly třídy zase co nejvíce naplněné? Taky se vám zdá, že si to protiřečí?
Doteď byl krajním řešením u nezralých dětí tzv. dodatečný odklad, to znamená, že se dítě po špatné zkušenosti během prvních měsíců vracelo zpátky do mateřské školy. Ale ani tato cesta už nebude existovat. Chápu, že je potřeba šetřit a odkladů bylo opravdu velké množství, některé možná neoprávněné, ale proč asi existují testy školní zralosti? Proč se tím tolik let zabývali odborníci? Proč se před pár lety přesunoval termín zápisů do prvních tříd z února na duben, aby bylo jasně poznat, zda dítě bude do první třídy zralé, ale teď ho najednou chtějí vrátit na únor? Třeba by jen stačilo, aby se odkladů nezneužívalo a neudělovaly se téměř automaticky u všech, kdo projeví zájem.
V době, kdy se všude řeší, jak špatně na tom s psychikou naše mládež je, ublížíme řadě dětí hned na počátku školní docházky. Zdůvodnění inspirací v zahraničí pro mě není dostatečné, protože vybírat si jenom něco se zahraničního systému, aniž bychom věnovali pozornost všem souvislostem, kontextu, je zcestné.
A tak volám, co mi síly stačí, paní učitelky, páni učitelé, rodiče, babičky a dědové, zamyslete se prosím, opravdu chcete takové změny pro svoje děti a vnoučata? Pokud ne, pojďme s tím něco udělat, spojme svoje síly a postavme se za kvalitní vzdělávání, dokud je čas. Vždyť úroveň vzdělání určuje budoucnost našeho národa!
Miroslava Jirečková