Když mi kdysi můj dědeček ukazoval, jak vypadá hodinový strojek, fascinovala mě ta spousta koleček, které perfektně zapadají jedno do druhého a vytvářejí tak společně fungující mechanismus. Každé má svoji úlohu, každé je jiné, přesto důležité, jen společně dokáží ukazovat čas.
Se školou je to hodně podobné, každý člen týmu (od učitelů, přes asistenty i provozní zaměstnance) má svoji nezastupitelnou roli. A je potřeba, aby společně ladili, navazovali jeden na druhého, spolupracovali… Proto je tolik důležité pečovat o vzájemné vztahy, pěstovat je a rozvíjet. Ty jsou totiž klíčem ke škole, ve které je dobře všem, zaměstnancům i žákům.
Poslední srpnový týden vždy patří ve školách přípravám na příchod dětí, vše se leští, rovná, zdobí, připravují se sešity, učebnice, rozvrhy a dohledy, sestavují se plány práce. Učitelé se společně školí… a také se na sebe ladí.
U nás je to letos trošku jinak. Ve škole probíhá poměrně rozsáhlá rekonstrukce a škola v den příchodu učitelů připomínala spíš staveniště, v některých místnostech ještě nebyly ani podlahy, natož nábytek. O úklidu či výzdobě ještě nemohla být řeč. Nebyl to veselý pohled a udržet si optimistickou náladu bylo těžké. Pomáhala jen vize toho, že toto je cesta k lepšímu zázemí a tím i ke kvalitnější výuce. V omezených podmínkách proběhly porady, metodická setkání, opravné zkoušky, školení BOZP. Kde už to šlo, uklízelo se, zdobilo… Mezi tou spoustou práce jsme si přesto našli čas i na společný výšlap. Jako již tradičně nám ho zpestřil pan učitel Jireček mnoha zajímavostmi z historie míst, kudy jsme jeli a šli. Vyrazili jsme autobusem do České Třebové a přes Hory, Křivolík a Kozlov zpátky do Litomyšle. Během cesty a společného oběda v Hospůdce U Sitařů jsme si zazpívali, popovídali, probrali soukromé i pracovní záležitosti a zítra už můžeme stejně svižně vykročit vstříc novému školnímu roku. Zatím sice s určitými omezeními, ale určitě s úsměvem.
Tak šťastné vykročení i vám!
