Na začátku jsme byli parta dvaceti šesťáků. Na konci už tým. A cestou jsme stihli zachránit svět, zneškodnit virus, promluvit s mimozemšťany, přežít pavoučí síť, naprogramovat zmatené roboty a dokonce oslavit Mezinárodní den řízků.
Adaptační kurz superhrdinské 6. B na Budislavi rozhodně nebyl výlet, na kterém bychom jen čekali, až se nám někdo představí a řekl, jak se jmenuje. Hned od začátku bylo jasné, že pokud má z 6. B vzniknout opravdový tým, budeme muset něco společně zvládnout.
Virus, pavučina a mimozemšťané
První velká mise nebyla vůbec jednoduchá. Čekal na nás zákeřný virus, který bylo potřeba zneškodnit a zachránit svět. Na první pokus jsme neuspěli. Na druhý také ne. Na třetí už ano. A přesně tady se ukázalo, že když každý přidá svůj dílek skládačky, jde zvládnout i to, co napoprvé vypadá skoro nemožně.
Pak přišla Spider-Manova pavučina. Společnými silami jsme se museli dostat skrz síť tak, aby se nikdo nezachytil. Nešlo jen o rychlost. Někdo musel přemýšlet, někdo pomáhat, někdo čekat a někdo hlavně poslouchat. Což, jak jsme zjistili, není vždycky úplně jednoduchá superschopnost.
Na Zemi mezitím dopadli mimozemšťané. Naštěstí nebyli nepřátelští. Jen trochu… zvláštní. Každý z nich totiž reagoval na něco jiného a naším úkolem bylo zjistit, jak s nimi vlastně komunikovat. Nakonec jsme mimozemšťany rozmluvili a zároveň zjistili něco důležitého: každý člověk reaguje trochu jinak a někdy je potřeba nejdřív zjistit, co na druhého platí.
A samozřejmě jsme také začali objevovat naše superschopnosti. Někdo umí vést ostatní, někdo má skvělé nápady, někdo dokáže rozesmát ostatní přesně ve chvíli, kdy je potřeba, někdo zachová klid a někdo si všímá věcí, které ostatním unikají.
Bodyguardi a herecké hvězdy
Další mise byla neméně důležitá. Proměnili jsme se v osobní bodyguardy a měli jsme za úkol ochránit VIP supermodelku. A protože bezpečnost především, brali jsme svou práci velmi vážně. Tedy alespoň většinu času.
V podvečer jsme pak prověřili také naše herecké schopnosti. Začalo to nevinně. Opalování na pláži. Pohoda, klid, dovolená. Během chvíle se ale idylická scéna proměnila v pořádnou operaci s mnoha plačícími pozůstalými. Někteří z nás se do svých rolí ponořili opravdu naplno. Hollywood by měl začít být nervózní.
Když se setmí, začíná opravdová výzva
Večer přišla chvíle, kdy se ukázalo, že být superhrdinou neznamená nemít strach. Temný les, ticho a stezka odvahy. Každý si musel sáhnout trochu za hranici svého komfortu. Někdo šel statečně, někdo méně statečně, někdo statečně vypadal a uvnitř už pravděpodobně plánoval, jak se odstěhuje do míst, kde žádné lesy neexistují.
Ale zvládli jsme to. A právě podobné chvíle mají na adaptačním kurzu možná větší význam než všechny hry dohromady. Zjistit, že něco není příjemné, ale přesto to dokázat, je zkušenost, kterou si člověk jen tak nezapomene.
Roboti, rodinky a schovka pro pokročilé
Druhý den jsme se pustili do programování. Vytvořili jsme roboty, kteří byli poněkud… svérázní. Měli totiž vlastní hlavu. Kráčeli si, kam chtěli, občas úplně jinam, než jsme zamýšleli, a jejich programování připomínalo spíš pokus o domluvu s velmi tvrdohlavým domácím mazlíčkem.
Potom jsme hledali nové rodinky a prověřili také své maskovací schopnosti. A tady jsme podle všeho dosáhli světové úrovně. Schovávali jsme se na prostoru přibližně dvou metrů čtverečních a hledač nás nedokázal najít. Buď jsme byli opravdu dokonale maskovaní. Nebo už byl hledač trochu zoufalý. Každopádně nikdo nebyl nalezen.
Mezinárodní den řízků
A pak přišel okamžik, na který se čekalo. Řízek.
Protože co by to bylo za adaptační kurz bez pořádného oběda? A protože jsme chtěli dát najevo, že řízek není jen jídlo, ale životní postoj, oslavili jsme Mezinárodní den řízků společným zpěvem s řízkem v jedné ruce.
Některé školní tradice vznikají dlouhé roky. Tahle vznikla poměrně rychle. A pravděpodobně se jí jen tak nezbavíme.
Důvěra není samozřejmost
Během celého kurzu jsme postupně zjišťovali, že tým nevznikne tím, že společně strávíme dva dny na jednom místě. Musíme si začít věřit.
Proto jsme se pustili do aktivit, ve kterých jsme překonávali obavy a posouvali vlastní hranice. Některé úkoly vyžadovaly pořádnou dávku důvěry, jiné odvahy. Třeba pád z výšky.
V takové chvíli člověk velmi rychle zjistí, komu věří. A také velmi rychle zjistí, že země je překvapivě příjemné místo.
Obraz, který nás vystihuje
Na závěr jsme společnými silami vytvořili obraz, který teď bude připomínat náš společný začátek.
Je na něm šestiúhelník, protože šestá třída a Hexagon B. Ale hlavně představuje naši propojenost. Jednotlivé strany drží pohromadě a společně vytvářejí jeden celek.
Písmeno B patří naší třídě.
A potom je tam samozřejmě… řízek.
Ten vystihuje všechno. Jsme prostě řízci. Řízek má rád skoro každý. Krásně zní. A po řízku navíc člověk skvěle vypadá.
A aby bylo jasno, kdo nad celou touto superhrdinskou partou bdí, nechybí ani podobizna pana učitele Jeníka v roli našeho vlastního profesora Xaviera. Protože každý správný tým potřebuje někoho, kdo má přehled. A ideálně i nervy.
A nakonec peněženka
Cesta domů už vypadala jako klidný návrat hrdinů po úspěšné misi. Jenže pak přišla poslední zápletka. Ztracená peněženka v lese. Niky smutná, autobus na cestě a čas začínal být nepříjemně krátký.
Naštěstí se v týmu objevil skutečný superhrdina. Nasadil laserový zrak, zapnul superrychlé nohy, peněženku našel a dopravil ji zpět… tři vteřiny před přijíždějícím autobusem.
Takže ano. Svět byl zachráněn. Virus zneškodněn. Mimozemšťané rozmluvení. Roboti naprogramovaní. Stezka odvahy přežitá. A peněženka nalezena.
Máme tým
Budislav nám přinesla spoustu smíchu, nečekaných situací, zážitků a chvil, na které budeme určitě vzpomínat. Ale hlavně jsme během těch dvou dnů udělali pořádný kus práce na tom, abychom nebyli jen dvacet jednotlivců ve stejné třídě, ale postupně se z nás stal jeden tým.
A to je přesně to, co jsme chtěli.
Protože každý z nás má superschopnost. Ale největší sílu máme společně!
Hexagon B – Superhero Team
