Devatenáctého května úderem čtrnácté hodiny se ve škole pro některé z nás zastavil čas. A s ním i dech třiceti žáků napříč všemi ročníky. Žádné zdlouhavé proslovy, rovnou jsme šli na věc. Odstartoval školní turnaj ve hře Věž (Jenga). Na stolech čekaly dokonale vyrovnané dřevěné bloky a cíl byl jasný: vytáhnout kostku, přežít a neshodit to. Dvě hodiny čistého soustředění mohly začít.
Pokud si někdo ze starších žáků myslel, že to bude snadná cesta k medaili, tvrdě narazil. Dlouhou dobu totiž nejvyšší příčky naprosto nekompromisně okupovaly děti ze třetích tříd. Způsob, jakým tito osmiletí taktikové s kamennou tváří vytahovali nosné kostky zespodu věže a bořili sebevědomí ostříleným borcům z druhého stupně, stál opravdu za to.
Z pedagogického hlediska to totiž zdaleka nebylo jen o tom poskládat na sebe pár dřívek. Turnaj zafungoval jako naprosto přirozený trenažér klíčových kompetencí. Žáci si v reálných situacích trénovali jemnou motoriku, preciznost a prostorové vnímání. Museli krotit trému a naplno si zkusili práci se stresem ve chvílích, kdy se jim pod rukama třásla celá stavba. Učili se seberegulaci a udržení absolutní koncentrace pod tlakem. Museli také přijmout strasti jednotlivých věží. Především ale ukázali vysokou úroveň fair play. Dokázali ocenit chirurgicky přesný tah soupeře a ustát vlastní zřícení věže bez zbytečných scén.
Poslední kolo nakonec přece jen nahrálo starším žákům – už jen proto, že na vrchol těch nejvratších a nejvyšších staveb jednoduše lépe dosáhli. První dvě místa si tak po strhujícím finále rozebrali zástupci druhého stupně. Bronz si ovšem naprosto po právu a s ledovým klidem vybojoval žák prvního stupně. Malý vzrůstem, obrovský pevnou rukou.
Obrovský dík patří žákům školního parlamentu, kteří s akcí pomohli a dohlíželi na hladký průběh – uhlídat třicet napjatých dětí v místnosti plné padajícího dřeva vyžaduje mnohdy více trpělivosti než samotná hra. Velký dík patří Kubovi a Páťovi za řízení celé akce.
Tak zase příště – a do té doby trénujte pevnou ruku!
